Výroba plastiky z rozvlákněného papíru
SPRB - Katedra technické výchovy - ZČU v Plzni
Abstrakt
- smyslem tohoto úkolu je vyrobit sošku – plastiku např. chobotnice nebo jakéhokoli jiného zvířete a naučit se tím pracovat s drátem, papírem a sádrou
Úvod do problému
Sošku vyrábíme z drátu, rozvlákněného papíru, nasáknutého sádrou.
Problematika
Materiál:
připravená rozvlákněná papírová (novinová) hmota z nevoskovaného papíru – viz. ruční výroba papíru, drát, kleště, sádra, kovová miska, jemný drátěný kartáč, dřevěná palička nebo dřevěný hranolek, voda.
Co je to sádra?
Sádra byla používána již při výstavbě egyptských pyramid. Staří Řekové ji poprvé používali cíleně a nazývali ji Gypsos. Tenké plátky alabastrové sádry používali pro zasklení chrámových oken.
Ve střední Evropě se sádra začala používat v ranném středověku. Sádra se používala jako malta ke zdění. Mezi tyto stavby patří například ruina kláštera Walkenried ze 14. století. Svůj rozkvět zažila sádra v době baroka a rokoka. V této době vznikaly mnohé štukatérské výzdoby, které můžeme obdivovat až do dnešních dnů ( např. zámek ve Versailles).
Objevitel používání sádry jako spojovacího materiálu je neznámý. Možná se kameny přírodní sádry používaly k ohraničení ohniště a teplota je rozdrolila na drobný prášek. Pravděpodobně někdo smíchal tento prášek s vodou a vznikla sádrová kaše, která se dala vytvarovat do požadovaného tvaru a na vzduchu vytvrdla. To je celé tajemství přípravy sádry. Z přírodního sádrovce odstranit zahřátím vodu, aby se do sádry před používáním znova voda přidala. Sádra je jediná přírodní látka, která se přidáním vody dokáže vrátit do své původní form.
Sádrovec obsahuje 20% krystalické vody, která se vypaluje při 150°C.
Sádra: CaSO4 . 2H2O
Vznik sádry
Sádra patří mezi látky rozpuštěné v mořské vodě. Během mnoha let se vytvořila falešná mořská dna. Díky odpaření se vody se v těchto místech uchoval i sádrovec.
Ve střední Evropě před 210 - 110 miliony let vznikly velké zásoby sádry. Pokud se tvořily nánosy, došlo k překrývání a sádrovec se dostával níž a níž a díky vyššímu tlaku a rostoucí teplotě došlo o odbourání krystalické vody a vznikl Anhydrit (bezvodý CaSO4). Takto vznikly přírodní zásoby sádrovce a anhydritu, které se nachází v hloubce od 2 do 70 m, které se dnes využívají.
Sádra – výroba, vlastnosti a využití
Základní princip výroby sádry spočívá v tepelné dehydrataci sádrovce (CaSO4.2H2O), který se těží převážně v ložiskách sedimentárního charakteru. Podle podmínek dehydratace vzniká sádra jako hemihydrát (CaSO4. 1/2H2O) ve formě α-sádry při dehydrataci v nasycené vodní páře (mokrá cesta), nebo ve formě β-sádry dehydratací suchým způsobem. Při suchém způsobu dehydratace může dojít i ke vzniku rhomboedrického anhydritu, který ještě zvyšuje rychlost tuhnutí β-sádry. Obě formy se od sebe neliší chemickým složením (až na případný vzniklý anhydrit), ale pouze svým stupněm agregace. Hydratace všech typů anhydritů i hemihydrátů vede ke vzniku dihydrátu. Právě tyto chemické procesy tvoří základní mechanismus tuhnutí pojiv na bázi CaSO4. Je-li sádra (CaSO4.1/2H2O) rozmíchána ve vodě, vzniká její nasycený roztok, který je však vůči sádrovci (CaSO4.2H2O) z důvodu rozdílných součinů rozpustnosti pětinásobně přesycen. Dochází velice rychle k nukleaci a následnému růstu zárodečných jader. Je-li soustava dostatečně koncentrovaná, srůstají jehličkovité krystaly sádrovce v jediný celek. Přebytečná voda zůstává uzavřena v pórech a po jejím odpaření vzniká pevná pórovitá hmota. Výhodou pojiv na bázi CaSO4 je na rozdíl od portlandských cementů rychlá doba tuhnutí (řádově od jedné do několika hodin), kterou je možno ještě ovlivnit použitím různých přísad. Z chemického hlediska se jedná o anorganické kyseliny a jejich soli, které zvyšují rozpustnost a rychlost rozpouštění výchozí fáze a tudíž urychlují tuhnutí. Naopak např. organické sloučeniny brání vytváření zárodečných jader a tím tuhnutí zpomalují. Další nespornou výhodou těchto pojiv neutrální hodnota pH výluhů oproti vysokým hodnotám pH v případě cementu nebo vápna.
Technologický postup:
Dopředu, alespoň jeden den předem si připravíme nejlépe novinový papír, který zmuchláme a který necháme dobře rozmočit v kovové misce
1) Z drátu (průměr cca 1 mm) vyrobíme důkladně kostru plastiky, nebojíme se použít větší množství drátu, i několik ok přes sebe, tak aby nám kašovitá hmota později v kostře držela
2) Připravený rozmáčený papír rozcupujeme nejdříve rukama, poté drátěným kartáčem a úplného rozvláknění dosáhneme roztlučením dřevěnou paličkou nebo dřevěným hranolkem.
3) Vytvořenou hmotu vyždímáme přiměřeně tak, aby neodtékala z kostry plastiky, ale zároveň aby byla dostatečně vláčná pro vyplňování kostry
4) Vytvořenou kaši smícháme s přiměřeným množstvím sádry - nanášení hmoty nějakou dobu trvá, potřebujeme, aby nám sádra příliš brzo nezatvrdla a abychom s ní mohli dostatečně dlouho pracovat. Směs pečlivě promícháme, aby nezbyly žádné hrudky.
5) Do dutin kostry vkládáme a na ní pokrýváme rozvlákněnou papírovou hmotu se sádrou tak, abychom vytvořili námi požadovaný a možná i vysněný tvar. Není to vždy úplně jednoduché.
6) Necháme zaschnout a uklidíme pracoviště
7) Po zaschnutí můžeme plastiku dle vlastní fantazie nabarvit vodou ředitelnými barvami.
Zdroj:
Vlastní zpracování
Pedagogická část
Motivace:
Motivací žákům bude vlastní výrobek, který si po úplném dokončení, vytvrdnutí a nabarvení odnesou domů a budou se moci pochlubit rodičům a sourozencům. Výrobek může sloužit k výzdobě dětského pokoje či jako dárek.
Cíl:
Kognitivní:
Žáci se naučí základy práce s drátem (později dobré upevnit dalšími pracemi, např. výroba drátěných hlavolamů), dále základy práce s papírem, seznámí se strukturou papíru, poznají práci se sádrou a její úskalí.
Afektivní:
Žáci se seznámí s papírem jako materiálem a snad si budou papíru také více vážit jako hodnotné suroviny. Dnes, oproti minulosti není vedena dostatečná osvěta, snad jen v otázce třídění odpadu a tak je třeba právě touto cestou žáky seznámit s hodnotami naší společnosti.
Psycho-motorický:
Žáci by si měli procvičit zručnost jak při práci s drátem, tak při práci s papírovo-sádrovou hmotou a protože nanášení hmoty není snadné také trpělivost k dosáhnutí nějakého cíle. Je možné, že se jim to nezdaří napoprvé a i s tímto se budou muset nějak za pomoci učitele vyrovnat.
Metoda:
Jedná se o metodu praktických činností – práce ve skupině, žáci spolupracují a vyměňují si zkušenosti.
Pedagogickou orientaci k základním výchovně vzdělávacím hodnotám vymezují cíle výchovy. Podobně jako hodnoty i cíle pramení z dané skutečnosti, ale zároveň je přesahují. Cíl je ideální, patří do oblasti myšlení, není totožný s žádným objektivně existujícím jevem, existuje jen jako možnost nebo jsoucnoct pro subjekt v dané chvíli vzdálená. Nicméně je v samotném pojmu cíle obsaženo. Že má být zrušen jako pouhá myšlenka, že se má stát skutečností. Cíl je subjektem zvolená, předpokládaná a požadovaná možnost objektivní lidské skutečnosti (duchovní i fyzické). Přiměřené cíle se mohou pohybovat jen v rámci daných reálných možností. Jen ty cíle jsou reálné, které jsou splnitelné, které mají prostředky a podmínky k jejich dosahování. Tvorba cílů neprobíhá samozřejmě sama od sebe. Právě zde vystupuje do popředí rozhodující role subjektu. Svobodné i odpovědné zvážení všech subjektivních i objektivních možností a omezení v každé dané situaci vždy nejvíce závisí na aktivní a tvůrčí roli subjektu. Cíle jsou vlastně představou efektu určitého snažení subjektu, jsou duševním obrazem výsledků určitého lidského jednání dosažitelného jistými prostředky v daných podmínkách. Vznik určitých cílů mívá i složité podoby: idea rovnoprávnosti vzniká např. jako protest vůči existující nerovnosti, představy o spravedlnosti jsou výrazem tužeb překonat stávající křivdy apod. Geneze lidských cílů, jejich vznik, vývoj i zánik a překonávání odpovídá ale vždy lidským možnostem a potřebám v určitém místě a čase.
Lidské cíle jsou ideálním projektem výsledku našeho snažení. Nejsou jen faktorem podmíněným, jsou i činitelem podmiňujícím, jsou jedním ze zdrojů změn společnosti, člověka i světa.
Cíle výchovy fungují jako její směrodatné systémotvorné komponenty. Systémový přístup význam kategorie cílů zdůrazňuje. Ve výchovně vzdělávacích cílech je vlastně vyjádřen pedagogický požadavek lidského světa, zřetel k optimálnímu rozvíjení každé osobnosti. Tvůrci, nositeli i realizátory cílů výchovy mohou být jen záměrně jednající lidé, mimolidská realita může být jen prostředkem nebo podmínkou výchovy.
Jestliže pojem podmínky výchovy zahrnuje to, co již reálně existuje, pak pojem cíle výchovy vyjadřuje objevené a vědomě zvolené pedagogické možnosti. Z tohoto hlediska jsou cíle výrazem vychovatelnosti člověka, potenciální modality výchovy, určují to, co býti má, čeho má výchova dosáhnout. Cíle projektují výchovně vzdělávací výsledky, žádoucí vývoj vychovávaných i vychovávajících se skupin a jednotlivců. Cíle projektují kvality osobnosti, jejích činností, sociálních vztahů i kvality celých lidských skupin. Pojem kvalita zde chápeme v nejširším slova smyslu, znamená např. i kolik a jakých vědomostí, dovedností a návyků by si žáci měli osvojit, co by měli prakticky umět, které schopnosti, potřeby, vztahy, snahy, ideály, vlastnosti charakteru by se měly u nich rozvíjet apod. Náleží sem zkrátka veškeré výchovou programované rozvíjení osobnosti i sociálních skupin.
Pokusíme se tvůrčí proces vymezování a systemizace cílů výchovy i jejich základní pedagogické funkce blíže charakterizovat. Začneme teorií, poněvadž rozvíjení a uplatňování vědeckých základů tvorby cílů výchovy je předpokladem jejich optimalizace v pedagogické praxi.
Vymezování dynamicky proměnlivé a hierarchické soustavy výchovně vzdělávacích cílů harmonického rozvíjení člověka, společnosti i přírody, odpovídajících i nekonečně diferencované dosažené úrovni vychovávaných a dalším konkrétním podmínkám místa a času, náleží k nejnáročnějším i nejodpovědnějším funkcím subjektu výchovy. Udržování dynamické struktury výchovně vzdělávacích cílů v proměnném pásmu jejich žádoucí střední obtížnosti, poblíž pohyblivé horní hranice možností vychovávaných, je opravdové pedagogické umění - zejména v podmínkách hromadné veřejné výchovy. Víme již, že svobodná volba cílů, adekvátních ostatním systémotvomým komponentám, neprobíhá automaticky, ale jen jako výsledek pedagogické tvořivosti. Stanovení správných cílů výchovy předpokládá vyspělé subjekty výchovy, cílevědomě uvažující i jednající tvůrce, nositele a realizátory výchovných záměrů, ať již jimi jsou představitelé společnosti, škol či jednotliví vychovatelé a sebevychovatelé. Optimalizaci výchovně vzdělávacích cílů veřejné výchovy by měla být věnována mimořádná pozornost. Všechny základní pedagogické dokumenty by měly být podloženy vědeckým výzkumem. Kvalitu konkrétního pedagogického rozhodování může ovšem garantovat jen důkladné vzdělání a rozvíjení tvořivosti pedagogických pracovníků a odpovědnost všech vychovatelů za rozvoj jednotlivců i jejich světa.
Skutečnost, ze cíle výchovy vymezuje subjekt výchovy, ze jsou součástí subjektivního obrazu objektivního světa, nelze pojímat subjektivisticky ani objektivisticky. Objektivismus jednostranně zdůrazňuje vnější determinaci cílů výchovy a přehlíží skutečnost, že cíle výchovy jsou svobodným výrazem lidských snah, že je formulují jedině lidé. Subjektivismus absolutizuje zase vnitřní cíletvornou roli subjektu a přehlíží její objektivní podmíněnost i vyústění.
Použitá literatura:
Blížkovský, B. Systémová pedagogika. Ostrava: Amosium, 1992. ISBN 80-85498-18-9